Konopářský svaz České republiky
Technické konopí jako alternativa pro český venkov

České zemědělství je třeba hájit

02/07/05

Boj o rozměr českého zemědělství začal už v první polovině 90. let. Ano, naše zemědělství potřebovalo reformu, o tom není pochyb. Ale když se dívám zpátky a dávám si do souvislosti skutky mnoha protagonistů, jako byli autoři agrárních reforem Tlustý, Tyl, jako byli vládní činitelé Zielenec a Dlouhý (podepsali asociační dohody, které velmi znevýhodnily náš agrární zahraniční obchod) a další…

Boj o rozměr českého zemědělství začal už v první polovině 90. let. Ano, naše zemědělství potřebovalo reformu, o tom není pochyb. Ale když se dívám zpátky a dávám si do souvislosti skutky mnoha protagonistů, jako byli autoři agrárních reforem Tlustý, Tyl, jako byli vládní činitelé Zielenec a Dlouhý (podepsali asociační dohody, které velmi znevýhodnily náš agrární zahraniční obchod) a další, nemohu se ubránit dojmu, že šlo o cílený proces, jehož záměrem bylo snížení objemu výroby, chcete-li útlum, českého zemědělství
Už v průběhu reformy, transformace, bylo odborníkům jasné, že je prováděna špatně a že často nejde o hospodářské, ale především o politické cíle. Zemědělci měli zkrátka smůlu, že jejich obor byl v určitém smyslu výkladní skříní minulého režimu a takto byli bráni dlouhá léta po listopadu 89. Kdo se odvážil mít námitky, dočkal se různých nálepek a označení a neuspěl.
Aby bylo jasno, ani náhodou neobhajuji bývalá JZD a státní statky. Ale zkusme se na věc podívat očima normálního člověka, bez politických frází, zkrátka přes fakta. Když budete doma přestavovat dům, asi si to dobře promyslíte a naplánujete, asi po přestavbě budou jeho hodnota a užitkové vlastnosti na vyšší úrovni než dříve. Položme si otázku: co se stalo s českým zemědělstvím po transformaci? Odpověď není lichotivá a lze ji shrnout do následujících bodů:
 Naše zemědělství snížilo objem své produkce o více než 30 % a vyklidilo prostor pro dovoz potravin.
 Počet zemědělců je už na čísle 165 000, na hranici významnosti a svébytnosti, a každým rokem klesá.
 V roce 2000 jsme poprvé ve své historii ztratili potravinovou soběstačnost (vyjádřeno finančně – naši zemědělci vyrobili méně potravin, než kolik se jich v republice spotřebovalo).
 V roce 2001 je saldo agrárního zahraničního obchodu záporné ve výši 26 mld. Kč , předchozí roky jsou podobné.
 Tisíce objektů a stájí po celé republice je zničeno a rozkradeno.
 Neobdělává se asi 300 000 ha zemědělské půdy.
 Ze zemědělství bylo odčerpáno více než 50 miliard zdrojů.
 Českou půdu začínají skupovat cizinci a vracíme se tak před rok 1918, před Masaryka, Švehlu a jejich 1. pozemkovou reformu, která vrátila půdu do českých rukou.
Toto všechno snad cíl transformace nebyl. Přesto by další vývoj nemusel být tak chmurný, jak se zdá. Naši zemědělci, stejně jako ostatní, mají velice solidní a hluboké kořeny, které lze jenom obtížně vytrhnout ze země. Kde byli farmáři EU, když naši už v 19. století navštěvovali proslulé střední rolnické školy v Táboře, Přerově (vznikla r. 1865), Chrudimi, když synci sedláků už například od roku 1867 nabývali praktické znalosti na panství Osové, kde hrabě Jindřich z Haukwitzů „Budovu a pět jiter pozemků na pokusné pole dáti ráčil a zároveň dovolil, aby se mohlo při dvoře Osovském praktické vyučování chovancům podávati“, jak praví kronika? Projeďme se českou venkovskou krajinou, mějme oči otevřené a pochopíme. Já sám pocházím z malé osady v podhůří Českomoravské vysočiny na okrese Žďár nad Sázavou. Když se projedete touto nádhernou krajinou, vidíte úžasnou symbiózu člověka s přírodou a jejími zdroji, kterou zde po staletí vytvářeli naši předci. Nechytejte mně za slovo, respektive za kilometr, ale každých tak 20 kilometrů zde potkáte mlékárnu, protože se zde odjakživa chová skot (ta ve Velkém Meziříčí už je však německá). Každých zhruba 15 kilometrů je lihovar, protože se zde pěstují brambory. Většina jich je však zavřená a líh dovážíme. V podstatně větší vzdálenosti od sebe jsou tírny lnu, provoz v nich je však zastaven a látky a oděvy dovážíme z Asie. Každých patnáct dvacet kilometrů je pila, která zpracovává dřevo ze zdejších lesů, v krajině najdete samozřejmě i dominanty obilních sil bývalých ZZN. To jsou věci, které jsou vidět, ale to není všechno. Umíte-li dávat věci do souvislostí, musíte pokračovat dál. Jsou zde zemědělská učiliště a střední školy, které zápasí o život a perspektivu, veterinární pracoviště, byla zde i veterinární nemocnice (dnes se v ní prodávají tažná zařízení za auta). Mohl bych jmenovat dál, ale snad to pro názornost stačí. Abych byl spravedlivý – stejně tak můžete v duchu putovat například v Polabí, na jižní Moravě, na Šumavě a jinde. Hmotné věci budou jiné, ale princip bude stejný. Naše kořeny jsou hluboké, nejenom ty zemědělské, o kterých právě píši. Máme velice solidní základy a není třeba se podceňovat a před někým krčit. Braňme je, nejsme o nic horší než naši kolegové v Evropské unii. Pokud někdo tvrdí opak, pak je to z neznalosti věci nebo záměr.
Mnoho z nás vzhlíželo s nadějí k EU a od vstupu si slibovalo zlepšení zejména ekonomických podmínek. Největší naděje do EU vkládali právě zemědělci, protože je obecně známo, že tamní farmáři jsou nejvíce podporovaným odvětvím. Po zasedání ministrů zemědělství EU 29. ledna je však jasno. Podpora českých zemědělců po vstupu v oblasti nejdůležitější části subvencí – přímých plateb na jednotku produkce – by měla být na úrovni necelých 20 % podpory farmářů unie a vyrovnání by mělo přijít až v roce 2013! Co to znamená? Nevím, ale co vím s jistotou, je to, že pokud by toto měla být pravda, pak by to znamenalo postupný pád českého zemědělství s následným obsazením půdy zahraničními farmáři. Že přeháním? Jděte se podívat do pohraničí už dnes a uvidíte. Otázka má však mnohem širší význam. Vedle samotného zemědělství je ve hře vývoj naší vesnice, respektive její vylidňování. Není-li pro někoho snad vlastní zemědělství hodno zvláštního zřetele, a takoví politici existují, pak venkov by to rozhodně být měl. V opačném případě bychom se vydali po velmi tenkém ledě. Možná mně někdo namítne – a co strukturální fondy? Z těch přece půjdou peníze do venkovských oblastí. Pokud opravdu půjdou, bude dobře. Ale zatím bych byl opatrný – z programu Sapard měly jít už třetím rokem a zatím nepřišla ani koruna, chcete-li euro. Navíc ale naši farmáři potřebují především za své výrobky dobré farmářské ceny. No a ty ovlivňují v EU především ony přímé platby na jednotlivé komodity.
Až doposud jsem se vyhýbal číslům, ale jedno srovnání pro ilustraci na závěr uvést musím. Současné subvence přepočtené na 1 hektar orné půdy jsou v ČR 130 eur, v EU 655 eur. Částku 42 miliard eur, které chce EU dát na tři roky deseti kandidátským zemím, znamená pouhé jedno procento z ročního hrubého domácího produktu unie. Takže nezbývá, než opustit fráze a sebechválu o tom, kolik máme uzavřených kapitol předvstupních jednání, probudit se ze snu a začít bojovat o naše věci. Je v zájmu všech občanů, abychom české zemědělství ubránili a prosadili jeho oprávněné, nikterak přemrštěné zájmy! Právo na život k nim rozhodně patří.


Autor: Ing. Jan Veleba, tajemník Českomoravského svazu ze