Konopářský svaz České republiky
Technické konopí jako alternativa pro český venkov

Most mezi energií a zničením

24/01/05

Kdy se vyplatí zahubit přírodu Oblohu zatahují temné mraky. V krajině pod nimi se dramaticky vlní rákosí. Na horizontu běží chlapec. Z tajemného šera před ním se zjevuje uhelný lom. Obrovské rypadlo se pomalu otáčí, horník s ostře řezanými rysy něco říká do vysílačky.

 


Datum: 28.07.1997
Autor: Marek Švehla
Zdroj: Respekt
Strana: 09
Číslo: 31/97


Most mezi energií a zničením


Kdy se vyplatí zahubit přírodu

Oblohu zatahují temné mraky. V krajině pod nimi se dramaticky vlní rákosí. Na horizontu běží chlapec. Z tajemného šera před ním se zjevuje uhelný lom. Obrovské rypadlo se pomalu otáčí, horník s ostře řezanými rysy něco říká do vysílačky. Náhlý střih, chlapec s horníkem si padají do náruče a odcházejí kamsi mimo záběr. Z televize zasvítí vánoční stromek. Hluboký mužský hlas sděluje divákům: „Přinášíme světlo a teplo do vašich domovů. Mostecká uhelná společnost.“Čí srdce by nepookřálo nad touhle reklamou: světlo a teplo potřebuje přece každý. V Čechách se můžeme radovat o to víc, že obě nezbytnosti kupujeme pořád ještě hluboko pod cenou — už desítky let nám na ně připlácí stát. Nicméně člověk, který někdy zahlédl místa, odkud Mostecká svoje dary přináší, se škrábe na hlavě. Neplatíme za ten luxus — přes veškerou zdánlivou láci — až příliš? Postupem doby je ta otázka stále tíživější a konečný účet se přitom zdá být v nedohlednu.

Český Klondike

Je vlastně účelné a vzhledem k životu našich potomků i slušné kvůli „nerostným surovinám“ velkoplošně drancovat zemi, nota bene tak malou, jako je Česká republika? Lze se zeptat ještě lapidárněji: jaký má smysl rozrýt a zničit celý kraj jen proto, abychom vyrubali z půdy načernalý kámen, který pak necháme shořet v kamnech?Jeden pohled na věc přinesl nedávno Václav Klaus. V diskusi o záměru ostravských uhlobaronů otevřít doly v dosud nezničené krajině kolem Frenštátu premiér řekl: „S uhlím v Beskydech je to jako se zlatem na Šumavě. Kvůli kousku zlata si přírodu nezničíme, ale pokud by se zjistilo, že je na Šumavě nová Aljaška, asi bychom těžit začali.“ Jinak řečeno: kvůli kousku zlata (uhlí) si přírodu nezničíme, kvůli hodně kouskům ano. Jednou z ukázek, co tento obchodnický přístup ke krajině přináší, je oblast mezi Teplicemi a Karlovými Vary, kraj, který ještě ve dvacátých letech minulého století pasoval český Němec Karl Postl ve svém cestopisu Rakousko, jaké je na „nejbohatší a nejúrodnější část tohoto království“.Dnes by autor svoji idylickou zemi „půvabných vesniček skrytých v záplavě ovocných stromů“ sotva poznal. Stromy jsou fuč a většina vesnic taky. Nikdo si už nepamatuje „venkovská sídla šlechty, z nichž mnohá se vyrovnají nejkrásnějším venkovským sídlům v Anglii“. Tam, kde se v Postlových časech táhly míle obilných polí, jsou nyní jen nahnědlé vřídky hlušinových hald rozhozených kolem velkodolů, elektráren a chemických fabrik. Kdysi přívětivý kraj se proměnil v noční můru. A nejmíň na té popravě vydělali jeho dnešní obyvatelé. Devět z deseti jich bydlí v panelácích: jenom na Mostecku zmizelo pod radlicemi bagrů čtyřicet vesnic a dokonce i samo centrum oblasti — starobylé město Most. Podle statistiky jsou občané podkrušnohorské uhelné pánve v porovnání s českým průměrem nejméně vzdělaní, prožili svůj dosavadní život v nejhorším životním prostředí, nejhůře dnes shánějí práci a nejvíce podléhají vlivu politického extremismu ať už komunistické či neofašistické provenience.

Odolné stromoví

Statistická data samozřejmě o kvalitě „severočeského“ života úplnou zprávu nepodávají. Při návštěvě je od místních překvapivě často slyšet chvála: životní prostředí se zlepšuje, po zimách plných smogu se dá najednou dýchat a vzduch je rozhodně míň jedovatý než v Praze zamořené auty; po nedávném zavření dolu Ležáky se Most zbavil i věčně dotírajících mračen černého prachu.Uhelná společnost utratila loni půl miliardy korun v programu „rekultivace krajiny“. Úpravy se provádějí buldozerem, který srovná největší krátery a hřbety měsíční země, načež se vzniklá pláň osází hodně odolnými stromy, většinou akáty a břízami. Největší díry se zatopí vodou. O moc víc se dělat nedá. I pražské ministerstvo životního prostředí si v souvislosti s obnovou vytěžené krajiny stěžuje, že hospodařit na půdě kolem Mostu téměř nikdo nechce. Z pohledu farmáře je nezájem pochopitelný. Bourání vesnic se sice díky polistopadovému omezení těžby podařilo zastavit, obce však nefungují obvyklým způsobem. Místo sedláků a řemeslníků v nich žijí zaměstnanci elektráren, chemiček, dolů a třídíren uhlí.Vyhroceným příkladem jsou Obrnice, ležící sotva pět kilometrů od Mostu. K malé vesničce pod idylickým kopcem Zlatník přistavěli komunisté v sedmdesátých letech paneláky pro dva tisíce nových dělníků. Vsi tento nečekaný náklad doslova zlomil vaz: sídliště se postupem času změnilo v místo hrůzy a beznaděje srovnatelné s nedalekým Chánovem. Velké podniky začaly přidělovat zdejší byty lidem z nejnižších sociálních vrstev, kteří si nemohli nijak vybírat. Dostat se do Obrnic je něco jako verdikt, nikdo sem nechce a není odsud úniku.“Jsme dnes jediná obec v okrese, která přiděluje byty,“ říká starosta obce Jan Hrabák. Hned první pohled na dvacet let staré sídliště prozrazuje proč: omlácené paneláky, zrezivělá balkonová zábradlí, potrhané linoleum na chodbách. V posledních letech sice vzniklo přímo ve vchodech několik obchodů, lehký život ale nemají. „Včera vykradli zeleninu, před několika dny nákupní středisko. Předtím to byla restaurace,“ popisuje obrnický kolorit jedna z úřednic obecního úřadu. V jednom z domů je zamčená, na pohled zpustlá policejní úřadovna. „Ty sem už skoro nejezdí,“ říká do půl těla svlečený, potetovaný muž. „Odstěhovali se do Mostu.“

Mozek přestal pracovat

Most ovšem k sobě přitáhl mnohem víc lidí než jen policajty z Obrnic. Kdo se prochází tímto betonovým městem, křižuje bez nadsázky celý kraj: co panelák, to jedna vystěhovaná vesnice. V okrese jich po listopadu 1989 zůstalo jen čtyřiadvacet, čtyři desítky stihli komunisté zbourat. K hladkému přesunu z vesnických chalup na sídliště sloužila mohutná propaganda: jen málokdo našel kuráž k protestům, když ho „celospolečenský zájem“ vyháněl bez debaty z domova a válcoval jeho osud. „Mých rodičů i ostatních lidí se nejvíce dotklo, že na místě jejich vesnice postavili jen jakési zázemí pro důl Ležáky,“ vzpomíná na své rodiště Kopisty litvínovská herečka Jana Galinová. „Oni byli smíření s tím, že v zájmu republiky musí ustoupit uhlí. Potom se ale cítili podvedení.“Také sedm set let stará obec Komořany padla jen kvůli stavbě lepší silnice z dolu k úpravně uhlí. Výhody běžného vesnického života samozřejmě zmizely dávno před stěhováním: vinou komínů, uhelného prachu a projíždějících nákla_áků se málem nedalo dýchat, na odvážlivce mířícího za humna nečekala procházka loukami, ale drsný pochod přes rumoviště a rozbahněné plochy. Nucený přesun do Mostu ale přesto zasadil mnoha vysídlencům nezhojitelnou ránu. „Od té doby, co jsme se přestěhovali, je babička na vozíku,“ říká mladá žena, sedící na lavičce před „komořanským“ panelákem s netečnou starou dámou usazenou v kolečkovém křesle. „Mozek jí po té změně přestal pracovat. Polovina starých lidí do roka po přestěhování umřela.“Poslední vystěhovanou vesnicí byly na konci osmdesátých let Libkovice, odkud odešel i Karel Veruněk se ženou a dětmi. Svých sto třicet tisíc, které k dekretu na státní byt dostal, utratil za vybavení nového bytu — za nábytek, televizi, hi-fi věž. Po osmi letech v novém si stačil pořídit dva psy a do kuchyně špačka. Dříve míval velkou zahradu, dnes na balkoně v provizorním pařeništi pěstuje rajčata. „S lidmi z Libkovic se nescházíme, není kde,“ říká dělník litvínovské chemičky. Stejně stroze odbývá i dotaz, jak snáší nové životní podmínky na sídlišti. „Normálně. Na nějaké procházky po okolí nemám stejně čas. Když je volno, maximálně si zajedu do garáže dělat něco na autě.“

500 kilometrů od Mostu

„Za totality tady byly slušné platy, hned po příchodu byt a slušné zásobování. Zatímco jinde byly banány jednou do roka, tady dvakrát,“ vysvětluje bývalý poslanec za ČSSD a nyní mostecký advokát Pavel Petržílek, co sem dříve lidi přitahovalo. Sociologové k jeho „konzumnímu scénáři“ přidávají ještě důležitý ideologický či duchovní rozměr: stát dokázal do místních dělníků napumpovat pocit nenahraditelnosti. Heslům „Já jsem horník a kdo je víc?“ se sice každý smál, ale na samotné horníky to fungovalo. „Režim těm lidem říkal, že jsou hrdinové, a oni tomu uvěřili,“ říká ředitelka mosteckého úřadu práce Jana Šmejcová. I proto tak velkou část obyvatelstva zasáhla revoluční proměna v roce 1989: všechny „zásluhy“ byly najednou zapomenuty a dosud hrdinné dobývání černého zlata začalo být nazýváno bezpříkladnou devastací.Už zmíněný advokát Petržílek patří k těm, kdo budovatelskou minulost nevidí zase tak špatně: „Má to tady své výhody,“ říká o svém panelovém působišti. „Město stojí na kopci a v těch širokých ulicích se dá mnohem líp dýchat než v bývalém starém Mostě. A navíc člověk toho k životu příliš nepotřebuje — aby měl kde bydlet, umýt se, najíst, aby měl dopravu a televizi.“ Petržílek, který sem přišel za prací počátkem 70.let a několik roků pracoval v personálním oddělení dolu Hlubina, nějaké vazby k místu pobytu příliš nevyznává: „Mám americký pohled na svět. Američan je zkrátka Američan. Přestěhuje se o pět set kilometrů dál a nic se neděje.“Ruský režisér Jurij Galin se na Mostecku usadil před osmi lety, oženil se a te_ v Litvínově provozuje soukromé divadlo. Ani on zohavenou krajinu kolem sebe příliš nevnímá: „Stále pracuji. Nemám čas přemýšlet, proč tady bydlíme. U nás jsem žil mnoho let v Baku, kde se dá jít na procházku jedině mezi ropná jezera, v nichž umírají ptáci. Jsem na leccos zvyklý.“Citový pohled na věc reprezentuje zdejší rodačka, vedoucí mosteckých památkářů Ludmila Klimplová: „Uhlí nám vzalo rodné město a k panelákům nelze mít žádný vztah. Ale opustit to a jít mezi cizí lidi? To ne.“

Přímotop topí přímo

Po revoluci se chvíli zdálo, že sever z ničivého kruhu unikne. „Bylo nám jasné, že se musíme vymanit z naší industriální jednostrannosti,“ vzpomíná na příznivý začátek 90. let tehdejší starosta Mostu, dnes náměstek ministra vnitra Bořek Valvoda. „Studovali jsme, jak obdobné případy řešili na Západě. Byla by to dlouhodobá věc na deset dvacet let. Počítali jsme se stavební výrobou, keramičkou, obnovou lázeňství v Bílině. Když jsme ale přišli s projekty na ministerstvo hospodářství, řekli nám, že regionální politika tohoto typu není zapotřebí.“
Optimismus začátku devadesátých let poněkud zmírnila i studie Světové banky z roku 1992. Její experti byli ostře proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín a doporučovali, aby Česko založilo energetickou politiku na domácím uhlí (dovoz z ciziny by vyšel zhruba čtyřikrát dráž). Světová banka s ním ale zároveň doporučovala maximálně šetřit, především tlakem na energetické úspory a zvednutím dosud zanedbatelných cen.Vláda si z těchto rad vzala k srdci jen pobídku ke spotřebě levného domácího uhlí. Temelín se ale staví dál a tlak na úspory dosud v Čechách nikdo nezaznamenal. Na žebříčku hospodářské efektivity stojíme mezi Rumunskem a Pákistánem: na jednu vydělanou korunu spotřebujeme téměř dvakrát víc energie než Rakousko a o pětinu více než Ma_arsko. „Přímotopové šílenství“ z let 1993-94, kdy si celá armáda Čechů předělala vytápění bytu na levný elektrický proud, zvedlo celostátní spotřebu o 2000 megawattů, budoucí výkon ještě nedostavěného Temelína. Existují sice studie navrhující spalovat v elektrárnách společně s uhlím i biomasu (např. rychle rostoucí rostliny typu konopí nebo slámu), vláda a ČEZ se však těmito „utopiemi“ odmítají jakkoli zabývat.Po krátkodobé nejistotě prvních polistopadových let tak nyní mezi severočeskými kapitány průmyslového pokroku panuje optimismus. Všechny návrhy na útlum těžby a mnohovrstevný rozvoj dosud jednostranně zatížené oblasti nepřekročily práh akademické diskuse. V pracovně ředitele Mostecké uhelné Oldřicha Klimeckého se v tyto dny hovoří pouze o tom, kolik desetiletí ještě bezstarostný život hornického kolosu potrvá.

Žádný problém

Před šesti lety se ministru Dejmalovi podařily prosadit závazné hranice těžby, za které zatím nesmějí rypadla jít. I tak se dnes těží na Mostecku zhruba jen asi o čtvrtinu méně uhlí než ve zlatých časech socialismu a s tímto tempem vydrží horníci do roku 2020. Pak by se vše mělo odvíjet od nové energetické koncepce, kterou bude nyní schvalovat vláda. Podle tohoto dokumentu bude více než polovina naší elektřiny v 21. století vyráběna z hnědého uhlí, o konkrétních úsporách v něm není ani slovo. „Bosou nohou člověk rozjetý rychlík nezastaví,“ komentuje dobré vyhlídky svého podniku ředitel Klimecký. V případě schválení koncepce plánuje jeho podnik otevřít za deset let na jih od Mostu další velkolom a těžit v něm uhlí až do roku 2050. Do stejného data by měla být prodloužena i činnost v dole pod Jezeřím.“Naše existence je pro město nezastupitelná,“ říká Klimecký, současně radní za ODS. „Kromě pětasedmdesáti milionů, které obcím dáváme přímo na daních, vyplácíme dvě miliardy ročně na mzdách a ty peníze tady zůstávají. Dál jsou to tři a půl miliardy na investicích. Jsme dneska jediní, kdo tady staví.“ (Díky penězům uhelné společnosti mají dnes obyvatelé Mostecka řadu vymožeností — po autodromu se zde nyní buduje dostihové závodiště.) Kolem peněz se točí i další argumenty horníků: finance na zahlazení těžby dává zčásti stát a zčásti si je podnik musí napřed vydělat. Loni, jak už bylo řečeno, utratil tímto způsobem půl miliardy. Přesto vedle toho dokázala veleúspěšná firma utržit čtvrt miliardy do vlastní kapsy.Část zisků a jejich majitele tedy známe. Vrátíme-li se ale k „aljašskému“ dilematu Václava Klause, zůstává otázka: Co vlastně bohatství, kvůli kterému jsme zničili část své země, přineslo celé společnosti? A o co máme víc než státy, kde se pod krajinou žádná ložiska „černého zlata“ nevyskytují? Odpově_ je prostá: nic. Peníze za vytěžené uhlí se dávno rozkutálely, většinu vyrobené energie spolykal marnotratně a bez užitku komunistický těžký průmysl, takže přes nelítostné drancování surovin je dnes Česko chudší než srovnatelné evropské země, které se ke své přírodě chovaly ohleduplněji. Oproti jejich obyvatelům máme jedinou spornou výhodou: naučili jsme se bezstarostně plýtvat „levným“ elektrickým proudem. (Na osobu ho spotřebujeme například o třetinu více než Ma_aři.)Je samozřejmě pravda, že brutální metodou a la Most se netěží jenom v Čechách. Podobně jsou na tom v Severním Porýní-Vestfálsku, kde chce energetický koncern RWE dokonce otvírat další velkodůl. Nebude to mít ale jednoduché, neboť právě na této otázce se láme tamní vládnoucí koalice SPD-Zelení. U nás ovšem severní Čechy politickým problémem nejsou. Opozice i vláda se shodují v názoru, že pro sociální smír je důležité dávat lidem energii co nejlevněji. Státní energetickou koncepci tvoří navíc de facto odborníci z ČEZ, takže pohled je jasný: spotřeba musí stoupat a úspory jsou nesmysl. Kruh se tím uzavírá — Mostecko žije dál z podniků, které jeho úpadek přímo zavinily.


Zařazeno v Respekt