Konopářský svaz České republiky
Technické konopí jako alternativa pro český venkov

Žárovka na vítr

07/02/00

Západ hledá cestu z energetické pasti Na prahu nového tisíciletí dává Evropská unie jasně najevo, že v dobývání energie přišel čas změny. Zeměkoule se nebezpečně otepluje, a když to takhle půjde dál, můžeme všichni zahynout, varují už i řečníci na Světovém ekonomickém fóru v Davosu.

Datum: 07.02.2000
Autor: Marek Švehla
Zdroj: Respekt
Strana: 11
Číslo: 7/00


Žárovka na vítr


Západ hledá cestu z energetické pasti

Na prahu nového tisíciletí dává Evropská unie jasně najevo, že v dobývání energie přišel čas změny. Zeměkoule se nebezpečně otepluje, a když to takhle půjde dál, můžeme všichni zahynout, varují už i řečníci na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Proto pryč od drancování, příroda má přednost. V Čechách to ale nové heslo nebude mít snadné. Zdejší ekonomičtí reformátoři v první svobodné dekádě na energetiku zapomněli a rovněž řada kroků posledních dvou či tří vlád nás od Evropy spíše vzdaluje.

Sázka na šetrnost

Otrhat jablka ze stromu můžeme dvojím způsobem: vylézt nahoru a pomalu, klopotně česat plody do košíku, nebo jabloň pokácet a provést sklizeň na zemi. Druhá cesta je rychlejší i pohodlnější, má ovšem tu nevýhodu, že ti po nás se už žádných jablek nedočkají. Zatímco sadaři nebyli snad nikdy na pochybách, jaký způsob sklizně je výhodnější, v energetice se léta uvažovalo jinak. „Stromy“ se celá desetiletí kácely třeba jen kvůli jedinému jablíčku s vysvětlením, že jich přece je všude kolem plno. Časy se ale mění. Pravidlo „poraž a trhej“ ztrácí na popularitě a Evropská unie doporučuje svým obyvatelům, aby co nejvíc jablek získávali piplavou cestou šetrné sklizně. Dá se to říci i jinak: dvě ropné krize v sedmdesátých a osmdesátých letech naučily Západoevropany s energií šetřit a zhruba v téže době rostoucí zájem o životní prostředí vedl k jakémusi návratu ke kořenům — k využívání obnovitelných zdrojů elektřiny a tepla; ke stavbě větrných elektráren, k vytápění a ohřevu vody pomocí slunce a energie z půdy, k využívání malých vodních elektráren a pálení rostlinného odpadu (například slámy). Aby se tyto novinky prosadily vedle blahobytných energetických konzerv v podobě uhlí, plynu, nafty či uranu, zvýhodněných absencí účtů za škody na životním prostředí, muselo se jim zpočátku pomoci dotacemi. Cestu k podporám zvolily různé země různě: například Rakousko výraznými, třicetiprocentními dotacemi na nákup šetrné technologie. Německo nařídilo provozovatelům energetických sítí, za kolik musí výrobně dražší energii šetrných elektráren a tepláren nakupovat. Dánsko a Švédsko zvolily výrazné daňové znevýhodnění energie z uhlí, topného oleje a plynu (tzv. uhlíková daň). Francie zavedla povinné výkupní kvóty. V praxi ale obvykle fungují uvedené druhy podpor v kombinované podobě. Výsledkem bylo postupné zvětšování podílu šetrné energie na celkové spotřebě, stále se ovšem mluvilo a psalo o „okrajové záležitosti“, o „pouhém doplňku“ k tradiční uhelné, jaderné či plynové cestě. V druhé polovině devadesátých let se však role šetrné energie kvalitativně změnila. V rámci ochrany před skleníkovými plyny si Unie v koncepčním dokumentu nazvaném Bílá kniha stanovila cíl zvýšit do roku 2010 podíl energie z obnovitelných zdrojů na 12 %, což už rozhodně není žádný okrajový doplněk. Za další desetiletí by se podle předpokladů mohlo toto číslo vyšplhat na pětinu až čtvrtinu celkové energetické spotřeby. (Přitom je nutné vědět, že celkovou spotřebou energie se rozumí nejen elektřina a teplo, ale také například benzin a nafta určená k pohonu aut; v případě samotného tepla či elektřiny tudíž půjde o ještě hlouběji zakrojené krajíce.) Řada zemí jako Švédsko, Finsko, Dánsko či Rakousko jdou ještě dále a pro příštích dvacet let plánují získávat třetinu a více energie šetrným způsobem. Například uvedené Dánsko chce za třicet let vyrábět přes 60 % elektřiny spalováním rostlin, z větru a slunce. Sázka na dražší, ale šetrné energie se nezměnila ani poté, co Unie v loňském roce zavedla na energetickém trhu liberální prostředí. Ve své nedávno navržené směrnici uvádí EU energii z obnovitelných zdrojů jako svoji „významnou prioritu“, kterou chce podporovat tak dlouho, „dokud nebudou ceny elektřiny plně odrážet sociální a ekologické náklady a výhody používaných zdrojů energie“.

Elektřina z větru za příplatek

Zasněžené pláně Krušných hor kolem Božího Daru brousí zimní vítr. Po prohrnutých asfaltkách městečka nejezdí skoro žádná auta. Nebýt skupinky rozesmátých běžkařů, vypadá příhraniční sídlo v pozdním odpoledni opuštěně. Ponuré lednové náladě pomáhá i podivný ocelový monument vypínající se k nebi několik desítek metrů za posledním domem směrem ke státní hranici. Nehybné vrtuli posazené na vysokém stožáru se tady pořád honosně říká elektrárna, i když už tři roky nevyrobila ani watt. Na začátku stály nadšenecké plány místních radních. Ti odložili opravu obecních silnic a podobně jako nedaleké saské vesnice investovali do ekologie v podobě tepelného čerpadla a slunečních kolektorů k vytápění a ohřevu vody (ty spolehlivě fungují) a větrné elektrárny k výrobě elektřiny. Zatímco větrné saské kopce čistou elektřinu skutečně vyrábějí, božídarská vrtule je jen pomníkem české alternativní energetiky. Důvod je jednoduchý: zastaralou vrtuli je třeba vyměnit, při beznadějně nízké výkupní ceně větrné elektřiny se to ale nevyplatí. Jednu zdejší kilowatthodinu by rozvodné závody vykoupily za korunu, to je ale třikrát pod výrobní cenou. Větrná energie je skutečným hitem v přímořských zemích, kde dnes směle plánují budoucí výrobu na desítky procent z celkové spotřeby elektřiny (například sever Německa, ale také Španělsko). Ve vnitrozemí jde zatím o potenciál ve výši několika procent, i ta jsou ale v ekologicky uvědomělých státech vítaná. Navíc investice do jednoznačně nejšetrnější energie jsou čím dál více považovány za jakousi elementární energetickou slušnost. Zatímco ovšem v Německu dnes funguje téměř 7000 větrných elektráren (jen v Sasku se točí přes 300 vrtulí), v České republice pouze tři. Pokud by snad někdo namítal, že i vnitrozemské Sasko je lépe otevřené severozápadním větrům než česká kotlina, pak v geograficky podobném Bavorsku jich „běží“ na 70. Větrná energie má jistě řadu nevýhod — neposkytuje stálé dodávky, její kapacita ve vnitrozemí je omezená. Každý stát má ale přesné propočty větrného energetického potenciálu a ten se snaží pomocí různých dotací naplnit. V Česku by podle propočtu Ústavu fyziky atmosféry AV ČR mohlo stát 1200 až 1600 elektrárenských vrtulí. Komerčně tu však dnes nepracuje ani jedna větrná elektrárna, neboť zmiňované tři fungují pouze pro výzkumné účely. Dalších deset, které u nás byly v minulosti postavené, se podobně jako na Božím Daru netočí. Na rozdíl od české rarity a nadšenectví vytvořili Němci větrné energetice solidní podmínky a podnikání v ní se už stalo běžným byznysem. Energetické podniky staví s 20–40% investiční podporou státu větrné farmy (shluk několika vrtulí dohromady) a jejich proud prodávají do sítě. Provozovatelé sítí vysokého napětí musí za větrný proud zaplatit alespoň 90 % průměrné spotřebitelské ceny (u nás je to méně než 50 %). Ekologicky uvědomělí odběratelé mají možnost si připlatit a „zelený“ proud u rozvodných závodů koupit. Například berlínské rozvodné závody Bewag účtují za ekologickou energii o třetinu více než za proud z běžných zdrojů (rozdíl se bude postupně snižovat). V síti je proud z různých elektráren samozřejmě smíchaný, energetici ale zaručují, že podle počtu ekologicky citlivých zájemců nakoupí u výrobců odpovídající množství šetrné energie stoprocentně pocházející z větru, vody nebo slunce.

Teplo roste za městem

Ministerstvo průmyslu, životního prostředí i nezávislí experti dnes otevřeně hovoří o tom, že k určenému datu 2010 nedosáhne česká energetika ani poloviny evropského dvanáctiprocentního podílu obnovitelných zdrojů. „Nemáme pro to přírodní podmínky,“ tvrdí šéf oddělení ekonomických nástrojů Kužvartova úřadu Martin Kloz. Tento v tuzemsku rozšířený názor ovšem Česko staví do pozice unikátního ostrova nepřízně přírody, neboť země kolem nás a na západ od našich hranic podobné potíže nemají. Proto řada lidí namítá, že spíše než o špatné přírodní podmínky jde o ochotu reformovat pokřivený energetický trh, o vůli šetřit životní prostředí, dát peníze do šetrných technologií a informovat o nových možnostech občany. Přírodní podmínky nám totiž žádné fatální překážky nekladou. Zatímco množství dosažitelné energie z větru, ze slunce či vody je u nás skutečně doplňkové a nebude zřejmě v dohledné době činit více než 1–2 % z celkové spotřeby, využívání biomasy může být — podobně jako v řadě západních zemí — skutečnou alternativou fosilním palivům. Podíl energie z biomasy je už dnes ve Švédsku 18 %, v Rakousku téměř 13 a v Dánsku 7 %. Česká republika zatím — hlavně zásluhou domácích kotlů na dřevoplyn — využívá kolem 1 %. Skutečný potenciál rostlinného paliva je u nás zatím velkou neznámou, odhady se pohybují od pěti do dvaceti procent. Společnost CZ Biom, která se propagací biomasy v energetice zabývá, odhaduje, že příroda dnes nabízí každoročně až devět milionů tun rostlinného odpadu (zbytky dřeva z lesní těžby, sláma) a další čtyři miliony tun paliva je možné vypěstovat v podobě rychlorostoucích dřevin a rostlin (speciální odrůdy topolů, konopí, šťovík). Jen pro srovnání — objemově je to asi jen dvakrát méně, než kolik uhlí dnes ČEZ spálí ve svých elektrárnách. Se započtením vyšší výhřevnosti biomasy se rozdíl ještě zmenšuje. Energetici označují tato čísla za nadsazená. Jelikož se však nesnaží využít z tohoto „nadsazeného“ množství ani malou část, působí jejich neustálé mávání rukou čím dál podivněji a podezřeleji. Postupem doby se ale přece jen tu a tam objevují modernisté přicházející s opravdu „smělou“ myšlenkou: Proč si topit palivem taženým až odněkud z Ruska, když dostatek levného otopu leží všude kolem? Jedním z takových novátorů je i šéf teplárny v jihočeských Trhových Svinech Jiří Štojdl. Celá léta u nich vytápěli město uhlím, vzhledem k zpřísňujícím se emisním limitům ale přešli na plyn. Závislost na jediném zdroji tepla je ale pro město nevýhodná, a tak hledali ještě alternativu mimo dosah plynárenského monopolu. „Dva roky jsem přesvědčoval radní,“ říká Štojdl o nápadu pořídit kotel na dřevní odpad. „Báli se, že nebudeme mít dost paliva.“

Jako ve Stockholmu

Prostorný dvůr teplárny na kraji Trhových Svin je pokrytý zasněženou hromadou kůry a pilin. Z nedalekého vesnického katru přijíždí traktor s valníkem a přiváží zhruba jednu pětinu dnešní topné dávky. Je mrazivé lednové ráno a teploměr ukazuje minus dvanáct stupňů. „V takové zimě přitápíme i plynem, do minus deseti ale jede jen kotel na dřevo,“ vysvětluje Štojdl. Od loňského listopadu putuje teplo z dřevního odpadu do čtyř set bytů, pěti škol, městského úřadu, kulturáku, tří bank a na policejní stanici. Palivo dovážejí majitelé okolních lesů a pil, ležících do deseti kilometrů od teplárny. „Není problém zvednout sluchátko a objednat si kamion pilin od velkých dodavatelů, je ale lepší nechat vydělat lidi v okolí,“ říká Jiří Štojdl. Dvacetimilionová investice má návratnost osm let, díky částečným dotacím se peníze vrátí ještě o dva roky dříve. Celých šest let nebude město zvedat cenu topení. Kromě solidní, na monopolech nezávislé ceny tepla, pozitivnímu vlivu na okolní zaměstnanost a proveení žádoucího úklidu lesů je třeba připomenout si i fakt, že si kotelna vysloužila pochvalu od inspektorů životního prostředí za emise „hluboko pod limity“. Kotel vyhodnotili jako nejlepší z možných technologií. Kotelna zatím spaluje jen dřevní zbytky, které mají ve Svinech nasmlouvané na dva roky dopředu. „Obavy z nedostatku paliva se vůbec nevyplnily,“ sděluje Štojdl. „Na okolních polích bychom měli možnost pěstovat rychlorostoucí dřeviny, zatím to ale neplánujeme, paliva máme dost.“ V západoevropských zemích jsou kotelny využívající dřevní odpad nejen v menších obcích, ale i ve velkých městech. Nejznámější je případ Stockholmu, kde městská teplárna spaluje denně 270 tun pilin a slámy, které sváží zhruba ze sedmdesátikilometrového okruhu. U nás jde zatím o výjimečné případy. Největší česká kotelna na kůru a dřevní štěpky je v Pelhřimově, kde vytápí sídliště a pivovar. Proč se tedy přes výborné zkušenosti dosavadních uživatelů zatím novinka neuchytila i jinde? „Nevýhodou je, že počáteční investice jsou poněkud vyšší než u plynu nebo topných olejů, a toho se radní obvykle zaleknou,“ říká ředitel Štojdl. „Je zapotřebí získat výhodný úvěr, který ale české banky neposkytují. My jsme využili fondu Evropské unie Phare, a teď máme slíbenou dotaci i z Rakouska.“

Kolik stojí úspory

Tato země položila v minulých desetiletích na oltář levné energie dva možná nejhezčí kouty své přírody (severní Moravu a severní Čechy), ale vůbec nic na tom nevydělala. Naopak — v porovnání se sousedy je chudší, než byla tenkrát v poválečných časech. Nezaujatý pozorovatel by si tudíž řekl: Kde jinde by měli s nadšením přivítat energetickou šetrnost než právě tady? Praxe je ale jiná. Bilance České republiky v oblasti úspor a využívání obnovitelných zdrojů energií není veselým čtením. I po deseti letech svobody má ekonomika dvaapůlkrát vyšší energetickou náročnost, než je průměr EU, přičemž místo úspor dál drasticky rabuje „levné“ uhlí (v těžbě uhlí na hlavu jsme první na světě) a nákladem stovky miliard buduje nepotřebnou atomovou elektrárnu. Zatímco Švédsko dnes získává z obnovitelných zdrojů 26 %, Rakousko 25, Finsko 21, Portugalsko 16, zemní plyn těžící Dánsko 8 a jaderná Francie 7 %, Česká republika málo přes 1 %. V lednu Zemanovi ministři schválili důležitý koncepční dokument — energetickou politiku, která měla po vzoru Evropské unie ukázat, jakým směrem chceme jít. Po přečtení se zdá, jako by ti staří mužové, z nichž někteří dodnes otevřeně litují rozpadu RVHP, vůbec nic nepochopili. Úspory a šetrná výroba energie jsou zmíněny pouze formálně. Jako jediná země budeme žádat o odklad zavedení volného trhu s elektřinou (který se v západních zemích osvědčil podobně jako konkurenční prostředí v telekomunikacích). Hlavním deklarovaným cílem je anachronická „soběstačnost“, což znamená využívat v maximální míře vlastního uhlí a stavět nové jaderné elektrárny bez výrazných ohledů na životní prostředí. Ještě žádná polistopadová vláda nepřijala energetické úspory jako svůj prioritní program a nejinak je tomu i u vlády současné. Ministerstva průmyslu a životního prostředí si za peníze Světové banky nechala vloni vypracovat obsáhlou studii energetické efektivnosti ČR. Jde o podrobný rozpis možností úspor a obnovitelných zdrojů energie, potřebných investicí k jejich naplnění a harmonogramu kroků, které by politici měli v zájmu šetrné energetiky učinit. A závěr? Během příštích deseti let by energií přecpaná ekonomika mohla uspořit plnou pětinu spotřeby při investicích okolo 220 miliard korun. Státní kasa by měla vydat necelou desetinu této částky (tedy zhruba 2 miliardy ročně), zbytek by šel ze soukromých zdrojů. Nutno ovšem připomenout, že by nešlo o jen tak utracené peníze, neboť jejich návratnost se předpokládá během šesti let. (Studie počítá se známými kroky jako zateplováním budov, využíváním odpadního tepla nebo zakoupením úsporných strojů do továren, ale také s nepoužíváním uhelných kotelen v zemědělství či využíváním úsporných aut na plynový pohon v dopravě.) Už dnes je ale jisté, že tak daleko vláda sebevrahů uvažovat neumí. Vloni totiž věnovala na úsporu čtvrt miliardy, letos o něco málo více. Ještě na konci roku ’98 se přitom kabinet usnesl, že na rozvoj alternativní energie a úspory půjde každý rok asi promile HDP, což letos měly být právě zmíněné dvě miliardy korun. „Úspory energií se nedostaly mezi rozpočtové priority,“ krčí rameny již citovaný Martin Kloz z MŽP. Na otázku, jak je to možné, odpovídá i ministr životního prostředí Kužvart otřepanou frází: „Po pravicových vládách jsme zdědili snědený krám, nemáme peníze.“

Když nejsou peníze

Pojem jako nedostatek peněz je ovšem v českých poměrech značně relativní. V polovině devadesátých let si nechala společnost ČEZ vypracovat zatím ojedinělý projekt. Po vzoru dánské praxe uvažovala o tom, že by do kotlů jedné z tepelných elektráren (Tušimice) přidávala vedle uhlí také slámu z okolních obcí — v poměru tři díly uhlí, jeden díl slámy. Právě v Dánsku, kde se používá i poměr 1:1, takto spalují v kogeneračních kotlech, které vyrábějí teplo i elektřinu, až 50 % slámy. Kolem těchto tepláren — elektráren jsou v okruhu několika desítek kilometrů navázány dohody s obcemi a místními zemědělci, kteří slámu elektrárnám dodávají. Zpět do obcí pak putuje odpadní teplo. Něco podobného mělo fungovat i kolem Tušimic. Systém má navíc tu výhodu, že lidé na venkově dostanou práci a vydělají i samotné obce. ČEZ ale nakonec o projekt neprojevil zájem s argumentem, že se mu nevyplatí. Za slámu (i s dopravou) by musel zemědělcům zaplatit kolem šesti set korun za tunu, za stejné množství uhlí ale platí jen čtyři stovky. Na shledanou. Každému musí být okamžitě jasné, že tady něco nehraje. Jak to, že se vyplatí spíše přestěhovat několik vesnic, odbagrovat tisíce tun zeminy, kamsi ji odklidit, drahými stroji vybagrovat uhlí, ve speciálních továrnách ho roztřídit, vlaky dopravit do elektrárny, za miliardy odsířit elektrárenské komíny a udržovat rozsáhlá odkaliště než nakupovat odpad sesbíraný na poli či v lesích, jednoduše rozdrcený a svezený do elektrárny z více či méně dalekého okolí? Na tuto záhadu hodnou nového milénia lze jistě odpovědět s poukazem na komunistické mrhání, během něhož se převážná část obřích investic uvedeného typu uskutečnila. Druhou část vysvětlení přináší čerstvá studie všeobecně uznávané nevládní organizace SEVEn (sídlí v Praze a zabývá se ekonomickými a ekologickými souvislostmi energetiky). Její experti se pokoušeli rozkrýt neprůhledný systém různých podpor, které naše vlády po listopadu 1998 vymyslely nebo udržovaly v chodu po komunistech. Lidé ze SEVEn vypočetli, že jen v období 1994–98 putovaly v různé podobě na podporu využívání fosilních paliv (především uhlí, v menší míře plynu a ropy) dotace ve výši téměř dvou set miliard korun. Dotace do úspor a obnovitelných zdrojů energií byly za stejné období třicetkrát nižší. S uvedením těchto čísel padá hlavní výmluva, že na úspory a rozvoj čisté energie nejsou peníze. Skutečný důvod „neevropských poměrů“ na českém energetickém trhu lze najít v síle zdejší uhelné a jaderné lobby, která vyrostla za socialismu a své pozice si udržela i v nových ekonomických poměrech. Má své lidi na rozhodujících místech ministerstva průmyslu a de facto formuje energetickou politiku vlád. Poslední ránu zasadilo šetrné energetické cestě schválení dostavby Temelína, kterým vláda vzhledem k očekávaným (a ostatně už existujícím) velkým přebytkům elektřiny zablokovala jakoukoli motivaci šetřit. Problémem zdejších energetiků totiž bude pravý opak: jak vyrobenou elektřinu třeba i pod cenou vnutit zákazníkům. Cestu naznačují už dnešní vývozy, při nichž ČEZ prodává elektřinu do Německa za nižší než výrobní cenu. Čeští politici včetně ministra životního prostředí se dnes utěšují, že dvanáctiprocentní kvóta Evropské unie není povinná, a že se tedy můžeme zařídit podle svého. Jelikož však to „naše“ znamená další devastaci a plýtvání, je to nelogická útěcha. Dokud se jí bude zdejší společnost držet, nezbaví se Česko odéru špinavé, neútulné země, kde se možná dají navštívit Hradčany a Český Krumlov, ale potom rychle pryč.

Zařazeno v Respekt